Stejně tak asi málokoho napadne, když například sedí na koncertu klasické hudby světoznámého kytaristy českého původu Vladimíra Mikulky, že mistrovský nástroj v jeho rukách pochází z kraje výrobě hudebních nástrojů druhdy zaslíbeného, konkrétně z Lubů u Chebu. O to víc jsou věci neznalí příznivci klasické hudby a i ti co se kolem létání pohybují překvapeni, že výrobcem hudebního nástroje, který na koncertech drží v rukou například zmíněný Vladimír Mikulka je onen paraglidista prohánějící se pod padákovým křídlem na tříkolce po obloze Petr Matoušek z Lubů u Chebu poněvadž je výrobcem mistrovských kytar, které používají významní hudebníci od Spojených států amerických, přes Španělsko, Řecko, Německo, Rakousko až samozřejmě po Českou republiku.
Petr Matoušek (*7.června 1973) je sice vystudovaný nástrojař, ale už od mládí se zabýval výrobou leteckých modelů všech možných druhů a kategorií (a i dnes si ještě rád zalétá s modelem vrtulníku když čas dovolí). Později se v jedné soukromé dílně začal podílet na výrobě kytar a od roku 1998 má svou vlastní dílnu na výrobu těchto koncertních nástrojů. Rovněž v roce 1998 začal létat na paraglidingu na takzvaných tříkolkách (kat.PL1) a velmi rychle se vypracoval mezi tuzemskou i světovou špičku. Za vše mluví výsledky nejen uplynulého roku, ale i let předešlých vždyť mistrem republiky se stal už v roce 2003 a od té doby si toto umístění zopakoval ještě sedmkrát včetně roku 2011. K tomu je nutno připočítat dva tituly z otevřeného mistrovství Německa a titul mistra Jihoafrické republiky (taktéž open) z roku 2010 a i stříbro ze zatím posledního mistrovství Evropy v roce 2008 a taktéž titul vicemistra světa z roku 2009 (od té doby se světový šampionát nekonal). Kromě českého titulu v roce 2011 ještě v témže roce obsadil Petr Matoušek dvanácté místo na Slalomania World Cup Paramotor 2011 ve Francii…
...na to bych se hned na začátku zeptal, co to vlastně bylo za soutěž, to bylo něco jako náhrada za už dva roky neuskutečněné mistrovství světa?
Ve Francii se jednalo o zcela ojedinělou soutěž a to o závod mezi pylony Slalomania World Cup Paramotor 2011, které se zúčastnila celá světová špička. Za jistých okolností by se dalo říci, že to byla jistá náhrada za mistrovství světa, jen s tím rozdílem, že se létalo pouze na krosnách a nikoli na tříkolkách, což je má hlavní disciplína. My jsme byli tak trochu handicapováni tím, že jsme neměli možnost na soutěž mezi pylony příliš trénovat. Měli jsme vlastně jen jeden trénink v Přibyslavi, ke jsme měli půjčeny nafukovací pylony. Navíc se soutěž probíhala vyřazovacím způsobem, tedy odlišně od klasických závodů, a tak stačilo jediné zaváhání nebo chyba, která znamenala konec. Ale pokud hodnotím celou soutěž, včetně velké konkurence, která se ve Francii sešla, považuji dvanácté místo za úspěch a vážím si toho…
Ale já se vrátím na začátek k tomu čím jsem chtěl začít, ty jsi lidově řečeno kytarář, neboli výrobce koncertních kytar, jak jsi se k tomu vůbec dostal? I když město Luby je výrobou hudebních nástrojů vyhlášené…
Luby se jistě výrobou hudebních nástrojů ve světě proslavily, ale já jsem školu, kde by se výroba hudebních nástrojů vyučovala nestudoval. Dostal jsem se k tomu prostřednictvím modelařiny, tedy přes práci se dřevem při výrobě modýlků a to jak RC modelů upoutaných, tak i na vysílačku. Později jsem se dostal do kytarářské dílny dědy mého kamaráda, kde jsem se naučil základy kytarářství, protože v tuto chvíli už vyrábím úplně jiné kytary a zcela jiné konstrukce, než se tehdy v té dílně vyráběly. A na tu konstrukci jsem vlastně musel přijít sám, dlouholetými testy a zkoušením a předěláváním forem až jsem si udělal vlastní originální model kytary. Ale on je to obecně v tomto oboru dlouhodobý, téměř nekonečný a vlastně celoživotní vývoj. A abych nezabíhal úplně do podrobností, protože povídat o výrobě kytar by se dalo velmi dlouho, uvedu jen jeden konkrétní příklad. Tak třeba každodenně používám přírodní laky, živice, což jsou výměšky brouka červce lakového, které se ředí lihem a říká se mu šelak. Ten se používá třeba i v restaurátorství, a třeba se stane, že na tom šelaku vznikne nějaká chyba a vůbec nevím čím nastala, jestli vlhkostí a nebo teplotou vzduchu, kvalitou lihu, stačí přidat jen jednu kapky lihu navíc a už se ten šelak jinak rozpouští…je to taková alchymie a jen pokrytí ozvučné desky šelakem může trvat mnohem déle, než jsem původně plánoval a leckdy se dočkám nečekaného překvapení…
… to je vlastně úplně to samé jako houslařina…jen kytara je tedy o poznání větší...
... no ano, je to téměř to samé jako houslařina…
…to chce, ale kus odvahy pustit se samostatně do takovéhle poměrně náročné a nevyzpytatelné činnosti, když tě v tomto oboru nikdo neznal, tak asi začátky nebyly úplně jednoduché? Navíc nemýlím-li se, tak, jak jsme se zmínili o houslařčině, obdobně jako v případě houslí trvá vyzrávání dřeva poměrně dlouhou dobu…?
Ano je to podobné jako u houslí a některé druhy dřeva zrají i třeba pět let než se mohou k výrobě použít. Na začátku jsem tedy musel investovat do materiálu, který byl už v takovém stavu, že se z něj dalo rovnou vyrábět. Ceny takového dřeva jsou však mnohem vyšší, než když si člověk pořídí surový materiál a nechá ho ve své dílně teprve vyzrávat. Například Brazilský palisandr, který se už moc netěží, a který se používá na spodní desku kytary vychází zhruba na dvacet tisíc korun. Jak jsem tedy říkal, nejprve jsem musel investovat do materiálu, vyráběl a výsledkem bylo, že mi v dílně stálo třináct kytar, ale nikdo je nekupoval, protože mne na trhu nikdo neznal. Vše se otočilo na veletrhu Musica v Praze, kde se u mne zastavil jistý obchodník, kterého mé kytary zaujaly natolik, že je všechny koupil.
Ale dnes po více než deseti letech na trhu už je tvé jméno dostatečně známé a na tvé nástroje hrají hudebníci po celém světě a o odbyt nástrojů nemáš nouzi…?
To ano, mé kytary kupují, respektive nechávají si vyrobit hudebníci v různých koutech naší planety a to i ve Spojených státech amerických, ale jak jsi se sám v úvodu zmínil, hraje na můj nástroj i světoznámý kytarista Vladimír Mikulka, nebo pedagog pardubické konzervatoře a vedoucí tamního oddělení akordeonu a kytary Petr Saidl, čehož si velmi vážím. Nezaměřuji se tedy jen na zahraniční zákazníky, ale samozřejmě bych se rád udržel i na tuzemském trhu. A jinak co se týče zakázek, o ty opravdu už nemám nouzi, protože mám v tuto chvíli objednávky na dva, tři roky dopředu, přičemž stihnu za rok vyrobit v průměru tak deset kytar…
Dokončení rozhovoru naleznete zde - v Magazínu Letiště.
|